Proč jsou naše obrazy světa odlišné? A odkud se tyto obrazy berou, kde mají původ? Tím jsme se zabývali poslední dvě přednášky.

Pokusila jsem se zopakovat pokus o meditaci. Zjistila jsem, že je to nejspíš jen honosný pojem pro noření se ve vlastích představách, myšlenkách a snech. A tak jsem se pokusila podruhé zavítat na Poslední večeři. Ocitla jsem se ve strohé místnosti s velkými okny beze skel, bez omítky a podlahy. Vím, že tento obraz pochází z tak známé interpretace Leonarda DaVinci, kterým jsem natolik ovlivněna. V místnosti byla naprostá tma až na pár svícnů na stole. Svíčka na jídelním stole je pro mě typickým prvkem, protože si nedovedu představit večeři bez této maličkosti. Nebyla jsem tomu naučena ani to u nás doma nebyla tradice, ale nějakým způspbem jsem si ji přivlastnila a je pro mne přirozená součást stolování. Za okny bylo však stále relativně světlo, spíše pološero a výhled nám zajišťovaly písečné duny. Nevím proč, ale podvědomě jsem si příběh zasadila do Jeruzaléma. A písečné duny pro přirozeně vyprahlou půdu Izraele. Nikdy jsem tam nebyla, ale veškeré fotografie či záběry z této oblasti mi připravily půdu pro to, jak si toto místo představit. Chléb, který je tak důležitým prvkem večeře, byl kulatý, spíš tmavší, zkrátka přesně takový, který každý víkend kupujeme v pekárně v Hořovicích. Víme odkud vítr vane. A kalichy, z níž hosté pili, byly zlaté a podobaly se těm, které jsem od mala vídala v pohádkách na královských hostinách. Osazenstvo bylo oblečeno do hábitů z pytloviny, přesně takových, jaké můžeme vídat na kostelních freskách. Nebyli ostříháni, ani oholeni a hlasitě mlaskali. Ale proč tomu tak bylo…to je možná na další přemýšlení.